PURE SILENCE - Jen tak v ručníku

Musím se přiznat, že tohle CD mi na stole leželo pěknou řádku dní. Vůbec jsem se nemohl rozhoupat k tomu, abych si ho řádně poslechl. Když mi ho jeden z kamarádů věnoval, tak říkal: „Zkus napsat recenzi, ale není to zrovna hudba, o které pravidelně píšete.“ Možná právě proto jsem měl z poslechu strach. CD se mi vždycky znenadání ukrylo na dně hromady, moje chyba. Nicméně jsem se rozhodl, že svému slibu nezůstanu nic dlužen. Kapela PURE SILENCE je totiž velice zvláštním úkazem. Nemají totiž ani internetové stránky, a tak vám ani žádné základní info nemohu poskytnout. První skladba „Australia“ balancuje na hraně grunge a do jisté míry se na ní podepisuje vliv ALICE IN CHAINS. Zároveň je to také jediná anglicky zpívaná věc a suše musím konstatovat, že angličtina přece jen pasuje do tohoto stylu poněkud lépe. Příjemně jsem byl však překvapen zvukovou kvalitou nahrávky. Všechny nástroje jsou absolutně čitelné a také vokály nejsou vůbec špatně posazené. Škoda, že skladby s českou lyrikou následně vyznívají značně umrle a neosobitě. Tak třeba „Jestli“ je klasický rockový cajdák, za který by se nemuseli stydět ani CHINASKI. Jediným kladem je obstojný dívčí zpěv, doprovázející sympatický projev frontmana. Přiznám se, že kdyby podobně zněly také ostatní skladby, určitě bych CD do konce nedoposlechl. Ostatní kousky jsou naštěstí malinko jinde. Jsou mnohem melancholičtější. Sice jim nechybí rockový základ, ovšem je zde velmi cítit jakási obliba v baladičnosti. Přiznávám se, že podobné kapely opravdu naposlouchané nemám, ale uši mi naštěstí slouží dobře. Řekl bych, že se kapela až moc zahleděla do MŇÁGY A ŽĎORP a to je docela zásadní piha na kráse. Pánové Fiala a spol. jsou totiž „jedineční“, a kdyby se PURE SILENCE vydali podobnou cestou, rozhodně by neměli na růžích ustláno. Proto bych tedy navrhoval, aby se kapela odrazila od první skladby a především pokračovala v anglickém přednesu. PURE SILENCE jsou tedy jakousi raritkou na stránkách RUM zinu. Myslím si, že není nic lepšího, než začít rok 2007 nestylově…

ALLeš - (14.1.07)

LAST DAYS OF HUMANITY - Putrefaction In Progress

Můj kolega Aleš mě opravdu nešetří. Pod vánoční stromeček jsem od něho dostal opravdu kvalitní porci nebo spíše příděl brutální muziky. Jako takový správný Grind Core dárek jsem obdržel poslední desku LAST DAYS OF HUMANITY – „Putrefaction In Progress“. Ježíšek byl asi totálně pod vlivem rumu!!! Jako prvotní plus hodnotím celkový čas desky, a ta jen o třináct vteřin přesahuje dvacet pět minut. A za tuto nepatrnou dobu se při poslechu odvrtá a odsype čtyřicet jedna písní! Mluvit o písních asi není úplně na místě. Spíše se jedná o šílené vypalovačky, které pro člověka nepohybujícího se v Gore grind oblasti, budou mimo schopnosti vnímání a chápání. Je to opravdu extrémní příděl na rozloučenou….( holandský model totiž ukončuje čtrnáctileté fungování)…takové malé, rychlé a velice svižné s bohem! Sem ale spíše „s gorem“! Názvy velice „vtipně“ drží Gore tématiku. Horší je že za chvíli nerozlišujete skladby jednu od druhé. To se vlastně ani nedá. Je to jen pro opravdové uchyláky zklamané životem, kteří si nahrazují poslechem takovéto hudby nějakou psychickou újmu. A nebo se snaží naštvat sousedy, případně rodiče, svojí holku, kluka, spolubydlící…což se s tímto albem opravdu podaří. Totální kanál, splachovadlo, smršť.

Radim - (26.1.07)
 

REGURGITATE - Sickening Blues

Je to sice delší doba, co mám tuhle desku doma, ale recenze na ní vznikla až teď. Moje lenost mě opravdu na chvíli přemohla, tak snad se tím trochu odrazím k alespoň nějaké činnosti, aby mě kolegové nehanili. Je jasné už na začátku i podle roztomilého obalu (blonďatá švédská maminka, drží své „střevní miminko“ v očekávání budoucích krásných chvil a za ní vynikající metalová tapeta), kdo že se vrátil zpět na scénu. Jedna z veličin evropské grind gore scény! Vypadá to, že mě tady ty úchylko-chlívárny asi baví a jsou mojí cestou recenzenta…ale nevadí. Po lesním ječícím psychointru se na vás vyhrne nekompromisní drtivá porce, švédští borci se po návratu vrátili v rozhodně ucházející formě, která si nezadá se špičkou grindové scény. Šestadvacet zásahů netrvá víc jak třicet šest minutek, příznivci brutálního metálku si přijdou rozhodně na své a osobně si myslím, že ani i fandové death metalu nepřijdou zkrátka. Jednotlivé skladby nevyčnívají ze stylových kolejí. Za povšimnutí a vyzdvihnutí stojí opravdu výborně propracované „pseudo“ vokály: jeden opravdu zahuštěný a druhý krásně uječený ( i když hrdelním splaškům a kanálovým zvukům se snad ani při troše dobré vůle „vokál“ říkat nedá. Jak pak asi dokázali vytvořit takový hrůzinec v dobrém slova smyslu? Jestli ale vůbec toto slovo vůbec nějaký význam má? Zkrátka bordel! . Vyzdvihnout bych také chtěl stylově zahuštěný zvuk, který rodiče a sousedy určitě nepotěší, ale fandu „prasobordelu“ a „chlívu“ rozseká na tisíce kousků…jak by to nejspíš kapela sama dopředu plánovala. A nehativa negativa? Přílišná monotónnost, do které člověk upadne po asi tak třinácté skladbě, a to i přesto že, písničky mají velice krátkou stopáž (průměrně kolem minuty deset). To se ale konec konců dalo předpokládat. Jen doufám, že živé představení REGURGITATE je ještě daleko lepší, než je z jejich poslední desky, a že překoná rozporuplné pocity, které přetrvávají od nešťastného vystoupení na Obscene Extreme festu 2001. A na zaváděcí samolepku na obalu (který se opravdu mimořádně vyvedl), hlásící návrat legendy bych také příliš nespoléhal. O hlasitosti matky a chytlavosti jedné pohlavní nemoci nemluvě. Není to špatná deska, ale ve skrytu své zkažené duše doufám, že mají daleko lepší. Přesto všechno jsou REGURGITATE opět zpátky!

THEMA ELEVEN - The Great Misanthrope

Tak ze svého výletu z Obscene Extreme festu jsem si přivezl novou zelenou desku THEMA 11. Papírový přebal skrývá klasické CD s osmi kompozicemi, trvajícími malinko přes čtyřicet minut. Nebudu se zaobírat proč Insane Society raději nepodpoří nějaký větší „nátěr“ a jestli je papír, ve kterém je umístěno klasické CD recyklovaný (což doufám, že je)... Ale zpátky k muzice. Musím předem říci, že mě THEMA 11 opravdu hodně oslovila svojí předchozí deskou “Choose Your Beast“. Byl jsem tedy plný očekávání, zda i nová fošna drží prapor psychického náporu i nadále, který měl ještě více přidržet, popřípadě ještě pozdvihnout, hlavní míchač Alex Newport (ex FUDGE TUNNEL a NAILBOMB)!!! Několikavrstvá zdánlivě neproniknutelná hmota, která vás jen tak ke své podstatě nepustí. Prvním poslechem určitě neprorazíte všemi vrstvami, musíte se statečně prokousávat, což fanoušci této kapely asi dost dobře vědí. Nečekejte, poslouchejte a zkoumejte. Kdo hledá najde… Snaha o propracovanost a vrstevnost se jednoznačně upřít nedá. Kousky této složité skládanky jen těžko k sobě nachází cestu, která by celkově vyzněla do onoho, v letáku proklamovaného, čelního nárazu. Opravdu všech osm skladeb nezklame oddané fanoušky, kteří si libují v depresivních stavech. Někdy mám ale pocit, že je deska až zbytečně moc tlačená do podoby depresivních a temných pocitů. Občasný záblesk veselosti ji velice oživuje a kapela dokazuje, že dokáže hrát i zajímavě, ale většinou opravdu převládá pocit zmaru a beznaděje, který je ještě umocněn opravdu velice přiškrceným vokálem. Vypadá to, jakoby to bylo to poslední, co zpěvák kdy udělal… Silnější je pro mě osobně spíše druhá polovina alba, tedy asi tak od čtvrté skladby do konce, kdy se kapela předvádí v nejlepší „stylové“ formě. Jen je trochu smůla, že nahrávku obklopuje “připrděný český zvuk“. THEMA 11 ztrácí svou originalitu. Mám pocit, že uřvaných a „pseudo“ hutných kapel je už celkem dost. Neříkám, že zde nenajdete zajímavý riff, a nebo pasáž, ale už mě to neposadilo na zadnici jako když jsem slyšel desku “Choose Your Beast“. Možná, že jsem příliš náročný a očekávám od kapely a jejich drsného stylu asi příliš. THEMA 11 má podle mě svůj potenciál daleko výše a jen doufám, že ho ještě nevyčerpala a dokáže to svoji další deskou. Rozhodně to předvádí svým živým představením, což znamená, že věřím v jejich sílu živého vystoupení a mám stále desku v přehrávači a nevzdávám to a prokousávám se, a to nejen divnou zelenou barvou obalu, ale i touhle deskou. Třeba bude druhá recenze… Teď, jak to pomalu dopisuji, začíná mě dostávat skladba „The Marvel“ a taky „Private Vision Of Hell“. Opravdu to s THEMOU 11 a její novou deskou „The Great Misanthrope“ není jednoduché. Jak pro mě, tak jistě i pro vás! Tak vzhůru do hlubin nitra!!!

TRANSLUNARIA - Beyond The Astral Misanthropy (2007 CD - Elysion)

O téhle partičce jistě mnozí z vás už slyšeli nebo četli. A pokud ne, tak to jistě ještě přijde.. Možná budu za ovara, ale podle mého názoru materiál, který tahle názvem nová kapela na CD prezentuje, přináší zcela odlišné uchopení skladeb, než je u nás zvykem. Ono o nováčky uplně nejde, ale o tom se dočtete na webu kapely (objevují se tam jména Romantic Love, Autophobic, Smashed Face), mimochodem krásně zpracovaný.. Již před vydáním CD jsem hltal ochutnávky na bandzone profilu, samotné CD mi pak předal zpěvák Fred (jinak Smashed Face, Dead Insect Collection, Reintoxication) už v červnu.. Od té doby jsem ho fakt naposlouchal nesčetněkrát, k tomu pomohla i izolace v zahraničí. Za tu dobu se mi album vrylo zatraceně pod kůži a přiznám se, že s každým dalším poslechem se utvrzuje můj názor. A sice zkráceně - na poměry ČR nevídaný tvůrčí přístup, zajímavý mix žánrů (myslím v rámci metalového světa) a zvláštní schopnost získat si posluchače už prvním poslechem, přestože právě ten první nutí k dalšímu bádání a objevování prvků na první poslech nepostřehnutých, avšak ne nepostřehnutelných. Ne, není to album, které by vás prvním poslechem rozdrtilo svou silou, hutností, zvukem, já nevim čim ještě.. Ani nejde o věc, kterou byste si hned prozpěvovali. Ikdyž musim přiznat, že melo-výkřik z pětky „Human Sculptures“ mi pár dní hlavou šrotoval. Vůbec právě pátý song „Human Sculptures“ bych asi vyzdvihnul jako hitovku. Ale když nad tou předchozí větou přemejšlim, přijde mi hloupé, něco takhle vypichovat, protože každá ze skladeb má co nabídnout a má něco originálního, něco do krve se samovmíchajícího, nebo jak to říct. Zvuk nahrávky je celkem fajn, bicí možná znějí maličko ploše, teda virbl naproti činelům, ale na to jsem si zvyknul velmi rychle a dneska si to užívám. Kytary nejsou žádná brutal hradba, ale ostatně k songům, jaké Translunaria hraje, se mi tenhle zvuk hodí.. Naproti tomu sóla jsou nazvučená parádně, to je lahoda. A ty nápady v sólech, uááá... No, pořád jsem se vlastně nevymáčkl, co můžete na CD s „Beyond The Astral Misanthropy“ čekat.. A sice 7 skladeb s dlouhými názvy a stopáží kolem 4,5 minuty, které ani náhodou nenudí. Hudebně jde o velice povedený mixík deathu, blacku, Fred se mi smál, ale řeknu i doomu, a takového toho čemu dnes lidi říkají melodický metalcore se švédskými melodiemi.. Ale všechno je podané tak nenásilně, že si člověk ani neuvědomí, kolik moc žánrových odchylek a rozdílných postupů tam najde. Změny temp, záseky, melodie, všechno do sebe hladce navazuje, hladí uši a do toho dva zpěvy, tedy převážně jeden (bicman Lukáš má na nahrávce víc prostoru), ovšem v několika polohách (od hlubokého Fredího kanálu přes nějaký ten přirozený výkřik až po havraní skřeky), které rámují skladby do fungujícího celku. Takovou typickou Translunaria vlajkovou lodí by mohla být čtyřka „Grievous Quest For Garden Of Harmony“, kde najdete snad všechny prvky, o kterých jsem mluvil.. I ten odkaz na doom metal tam prostě nacházim. Moje oblíbená je již jmenovaná pětka „Human Sculptures“. Basa v téhle skladbě vyloženě exceluje a to kytarové sólíčko a zpěvy, kdy se nejdřív vystřídá melodický skřek s hlubokým chraplem, aby pak do třetice zazněly zároveň, a po tom hned melodické sólíčko.. Ono vůbec ta sóla jsou na albu tak zmáknutá, že si uvědomuju, že z velké části tvoří duši skladeb a právě ta mi to hážou do takové zasněné doom nálady.. Paráda.. Poslední „Within The Mental Capture Of Myself“ to jen potvrzuje.. Smekám před touhle partičkou klobouk a těším se na setkání naživo a na merchandise.. Jestli se totiž ponese v podobné kvalitě, jako je zmáknutý překrásný podélně rozkládací booklet a nebo web, tak se moje modelkovské srdíčko nabaží dosytosti :-D.. Translunaria mě dostala, jestli dostane vás, to nevím.. Ale myslim, že minimálně za koupení a poslech tohle CD stojí, protože mě nenapadá něco podobného, co by u nás vyšlo..

DENET - Krev (2007 remaster reedice 1992 - Underground Records + Sacred Records)

Dlouho jsem přemýšlel, jak se postavit k recenzi na něco, co vyšlo před 15 lety a co jsem v té době vlastně neznal.. V dnešní době se neodvážím vynášet nějaká kritická slova směrem ke tvorbě, která dnes subjektivně zapůsobí zcela odlišně, než by zapůsobila v době svého vzniku. Pokud jde o moje první setkání se jménem DENET, tak to bylo na tributu Cliffu Burtonovi, kde patřila jejich verze „Sad But True“ k tomu nejlepšímu na desce. Mimo tento song jsem o Denet prakticky neslyšel. Tribut ale vyšel v roce 1996 a já dnes píšu o nahrávce, která vznikla ještě o pár let dřív, přesněji v září 1992. Reedice však přináší nově zmasterovanou verzi. Nemůžu srovnávat s původní verzí, ale zvuk tady je slušný, pochopitelně old school patina jen tak nezmizí. Když si ale tak nějak přemítám, co se tu hrálo tehdá, nebránim se přiznat, že hudebně DENET byli trochu dál, než mnozí slavnější kolegové. Co mi na první poslech zrovna nelahodí, je plechový zvuk bubnu, ale dozvěděl jsem se, že to byla tehdy snaha kapely, obzvláštnit svůj zvuk, kdy takto znějící buben neměl nikdo. Nakonec po několika minutách si na to člověk i zvykne a ke krásně mlaskavýmu kopáku si nakonec ani nic jiného nepředstaví :-). Jak jsem řekl, nebudu tu rozpitvávat něco, co prověřil čas. Snad nikoho neurazím, když řeknu, že tohle CD je spíše pro pamětníky a fanoušky kapely, a že bych si dnes CD sám od sebe asi nepustil, neboť mezi ně nepatřím, jak jsem vzpomněl výše.. Kdo ale má rád kvalitně zahraný old school metal, thrash-death s českými a anglickými texty, ten si v 8 skladbách přijde na své. Česky zpívané texty mi k muzice pasují víc, angličtina je cítit češtinou, ale kdo by se tomu divil u desky staré 15 let!! Když CD dohraje a prohlížíte si obal, zjistíte, že CD obsahuje i video.. Jde o živý záznam z koncertu Denet, ovšem už nový Denet. Zajímavé pro srovnání tehdejší tvorby a dnes. Datová stopa obsahuje mimo videoklipu ještě texty v doc nebo rtf formátu. To je asi jediné, co bych vytknul, že datová část je celkem odfláklá a textům by daleko více slušela nějaká interaktivní podoba, ať už formou html strukturovaných souborů, nebo nějakou flashovkou.. Ale to je detail, jde o hudbu, žejo... Takže shrnu to. Pamětníka tohle CD určitě potěší, zvědavce a historika určitě nezklame (a určitě i rozesměje (už jen názvy skladeb vyloudí úsměv na nejedné tváři - např. „Nakažlivá brutální zběsilost“, „Najdi svoji smrt“ nebo „Mortuary“) a leckoho by i po letech mohla hudba Denet oslovit. Kam se zařadíte vy?